Akutní péče I.

Primariát Akutní péče I. vede primářka MUDr. Věra Strunzová.
hlavní sestra CPP: Bc. Jana Akrmannová.
Vrchní sestra: Mgr. Hoffmannová Lenka.

 

primářka

MUDr. Věra Strunzová

hlavní sestra

Bc. Jana Akrmannová

vrchní sestra

Mgr. Hoffmannová Lenka

Tento primariát má tři oddělení:
Centrální příjem pacientů – v nepřetržitém provozu je zde čekárna a dvě ambulantní vyšetřovny, kde jsou pacienti vyšetřeni psychiatrem a následně, pokud je důvod, přijímáni k léčbě v Psychiatrické nemocnici Bohnice.
Příjmové oddělení v přízemí  oddělení 27 pro pacienty v akutním stavu psychického onemocnění.
Oddělení pro léčbu afektivních poruch v prvním patře oddělení 27.

 

Centrální příjem pacientů

Přijetí k léčbě v Psychiatrické nemocnici Bohnice probíhá na oddělení Centrálního příjmu pacientů. Rozhoduje se zde o přijetí na lůžko (hospitalizaci) na některém z oddělení nemocnice.

Centrální příjem najdete v samostatném oddělení, pár desítek metrů od hlavní budovy. Ne každý, kdo sem přijde jako potenciální pacient, je přijat k léčení. Na oddělení Centrálního příjmu pracují stabilně dva přijímající lékaři a supervidující konzultující zkušený lékař. Provoz je nepřetržitý. Úkolem je základní diagnostika, základní rozlišení zda zdravotní stav pacienta vyžaduje hospitalizaci, jestli je pro něj vhodná léčba v nemocnici. Lidé jejichž zdravotní stav nevyžaduje lůžkovou péči jsou odeslání zpět domů a je jim doporučena léčba ambulantní formou. Pokud je v popředí problematika tělesné nemoci, jsou pacienti odesíláni do jiných nemocnic. Pokud byli dříve léčeni jinde nebo bydlí blízko jiných psychiatrických zařízení, jsou pacienti odesíláni tam. Pokud dosud nemají ambulantního psychiatra a je doporučena ambulantní léčba, jsou vybaveni kontakty, kam se mohou obrátit… Z Centrálního příjmu je pak pacient převezen sanitkou, nebo odchází pěšky v doprovodu zdravotníků, na oddělení zvoleného primariátu.

Na Centrálním příjmu tedy pacient stráví jen poměrně krátkou dobu, než jsou s ním vyřízeny nezbytné administrativní formality a než je vyšetřen psychiatrem. Psychiatrické vyšetření probíhá formou rozhovoru. V čekárně příjmu mohou být s pacientem příbuzní nebo jiný doprovod. Je také vhodné, aby doprovod pacienta sdělil přijímajícímu lékaři důležité okolnosti týkající se zdravotního stavu nemocného.

Na Centrálním příjmu je také možné provést základní fyzikální vyšetření, orientační toxikologické vyšetření, stanovit hladinu alkoholu v krvi, vyšetření interním konziliářem, nebo provést hygienickou očistu pacienta.

 

Příjmové oddělení v přízemí oddělení 27 Akutní péče 1.

Lidé v extrémně akutním stadiu psychického onemocnění se léčí na příjmovém oddělení v přízemí oddělení 27. „Jde o akutní oddělení pro dospělé pacienty v nejtěžších stavech duševních poruch, které vyžadují trvalý dohled a zvýšenou psychiatrickou péči. Specializujeme se na zvládnutí stavů spojených se všemi možnými projevy nespolupráce: tedy s akutním neklidem, agresivním chováním pacientů vůči okolí nebo k sobě samotným, nebo odmítání léčby,“ uvádí primářka Věra Strunzová. Oddělení je rozděleno na dvě části, pro muže a ženy. V každé části je 15 lůžek. „Poskytujeme zde intenzivní psychiatrickou péči pacientům, kteří jsou v důsledku psychické nemoci obtížně zvladatelní a není s nimi dobrá komunikace, nebo je komunikace zcela nemožná. Jsou zde např. léčeni pacienti, kteří z důvodu psychické nemoci nemluví, nepřijímají potravu… apod. Také jsou zde často pacienti, kteří jsou současně závažně duševně i fyzicky nemocní a vyžadují zvýšenou ošetřovatelskou péči,“ říká primářka.

Intenzivní péči potřebují jak někteří nově přijatí pacienti, tak pacienti z jiných oddělení, jejichž zdravotní stav se přechodně zhoršil. Pokud se stav pacienta zhorší ve smyslu nespolupráce nebo agrese, je pacient dočasně překládán k léčbě na oddělení 27. Po zlepšení stavu se vrátí zpět na své oddělení. „Máme menší místnosti a je tady více personálu v poměru k počtu pacientů, než na jiných odděleních. Pacienti tak mají větší možnost komunikace a jsou pod větším dohledem. Jsou intenzivněji léčeni,“ vysvětluje primářka Strunzová. Ani nedobrovolné umístění do terapeutické izolace není podle ní tak represivní, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pacienti často jednolůžkovou izolaci preferují, aby měli větší soukromí. „Pacienti jsou v terapeutické izolaci krátce, často jen dva až tři dny. Většinou se jejich stav díky lékům velmi rychle zlepší,“ uvádí primářka. Pro zajištění bezpečnosti jsou izolace a pokoje s neklidnými pacienty pod trvalým dohledem zdravotníků. Na celkem šesti pokojích (včetně dvou terapeutických izolací) je trvalý dohled zajištěn kamerovým monitoringem. Monitory jsou umístěny na sesterně. Ze sesterny je také přes prosklenou stěnu přímo vidět do dvou pokojů intenzivní péče.

U všech pacientů je naší prioritou zvládnout akutní stav co nejdříve, umožnit návštěvy příbuzných, co nejdříve hovořit s rodinnými příslušníky, maximálně řešit sociální problematiku (vystavení pracovní neschopnosti, omluva na úřadu práce… apod.). V případě hospitalizace cizinců je častá spolupráce se zastupitelskými úřady, případně s Policií ČR.

 

Oddělení pro léčbu afektivních poruch

Oddělení 27 – 1. patro – je příjmové oddělení zaměřené na léčbu afektivních poruch, především BAP. Je to uzavřené koedukované oddělení s 18 lůžky. „Léčí se zde lidé s poruchami nálady, nejčastěji s bipolární afektivní poruchou. To laicky znamená, že se u nich střídají období zvýšené a pokleslé nálady, tedy mánie a deprese. Specializujeme se na práci s pacienty, u kterých změna nálady hraje primární roli,“ říká primářka Věra Strunzová. Vysvětluje, proč jde o uzavřené oddělení. „Jsou tady nejenom maničtí, ale i depresívní pacienti, u kterých existuje riziko sebevražedného jednání. Proto je oddělení uzavřené. Ale záleží na individuálním stavu každého pacienta. V rámci režimu uzavřeného oddělení existují propustky a vycházky“. Pacienti využívají možnosti pracovat v terapeutických dílnách v rámci celé léčebny, terapeutické aktivity probíhají i přímo na oddělení. „Máme opravdu široký psychoterapeutický program, který zahrnuje individuální i skupinovou psychoterapii a další terapie. Důležitá je také edukace, což znamená, že dvakrát týdně máme přednášku pro pacienty o bipolární afektivní poruše a dalších poruchách nálady, aby pochopili jejich příčiny a projevy. Cílem je, aby se sami pacienti stali experty na vlastní nemoc a dobře spolupracovali v ambulantní léčbě po hospitalizaci.“

 

Přijetí na psychiatrii člověka zaskočí

Pro pacienta s akutními psychickými problémy, který se v minulosti nikdy na psychiatrickém oddělení neléčil, je Centrální příjem prvním místem kontaktu s nemocnicí. „Už jenom samotná skutečnost že je na psychiatrii člověka do určité míry zaskočí. Centrální příjem pacientů je místo, kam budoucího pacienta přivezou příbuzní nebo sanita. Je třeba říci, že se tam dostávají pacienti ve velmi akutním a těžkém stavu. Vzhledem k velikosti nemocnice je na Centrálním příjmu velký provoz,“ upozorňuje primářka Věra Strunzová.

I přes snahu personálu o co nejvstřícnější komunikaci zažívá člověk, u něhož propuklo duševní onemocnění, během prvních hodin pobytu v psychiatrické nemocnici těžké chvíle. „Snažíme se, aby prostředí Centrálního příjmu bylo co nejvstřícnější, aby se lidem, kteří sem přijdou, od začátku někdo věnoval, aby jim vyšel vstříc v základních věcech, například aby se mohli napít, aby věděli jak dlouho budou asi čekat, co bude následovat,“ říká primářka Věra Strunzová. Nejdůležitější podle ní je, aby pracovníci Centrálního příjmu s budoucími pacienty a také s jejich blízkými (rodiči, partnery, přáteli) co nejvíce komunikovali a pokud je to možné zodpověděli jejich otázky.

 

Podávání informací

Rodiče, příbuzní a přátelé, kteří doprovázejí blízkého člověka s příznaky psychického onemocnění, chtějí pochopitelně mluvit s lékařem. Neví, co se s jejich blízkým stalo, o jaký problém (onemocnění, duševní poruchu) se jedná, jak dlouho asi bude v nemocnici, jakou má šanci na uzdravení… „Lékař se snaží sdělit příbuzným alespoň základní informace. Ale příjem je velmi akutní místo, může se stát, že zvoní telefony z jiných nemocnic, domlouvají se další příjmy. Tahle práce je nárazová, někdy je to tam skutečně náročné,“ vysvětluje primářka Strunzová. V takových situacích se snaží podat základní informace rodičům či blízkým také střední zdravotnický personál. „Paní staniční je velmi vstřícná, snaží se příbuzným alespoň říci na jaké oddělení je pacient přijat a směrovat je tam. Může jim dát telefonní kontakt na oddělení, může jim říci jméno vedoucího lékaře. Už od počátku však musíme příbuzné upozorňovat na to, že jim nemůžeme říci úplně všechno a že na příjmu nedokážeme mnoho věcí předvídat. Odkazujeme často na další pohovor s ošetřujícím lékařem na oddělení,“ přiznává primářka.

 

Souhlas pacienta s informováním blízkých

Informování příbuzných a blízkých komplikuje ještě další okolnost. „Abychom mohli s kýmkoliv mluvit o zdravotním stavu pacienta, musí s tím pacient souhlasit. Tohle je někdy velmi obtížné příbuzným vysvětlit. Snažíme se s nimi vstřícně komunikovat a při tom dodržet základní premisu, že musíme respektovat to, co si přeje pacient,“ uvádí primářka Strunzová. „S některými pacienty i jejich příbuznými je zpočátku velmi obtížná domluva, například když je pacient psychotický nebo agresivní. Ale nemusí být ani psychotický, stačí, když má doma komplikované vztahy. Maximálně se snažíme respektovat postoje a názory všech. Často přicházejí pacienti ve složitých životních situacích, takže výsledná domluva je velmi individuální, jako mnoho věcí v psychiatrii. Naším základním cílem je co nejdříve najít s pacienty a jejich blízkými tzv. společnou řeč spolupráce,“ říká primářka Strunzová.

 

Nedobrovolná hospitalizace

Pokud nemocný člověk ohrožuje sebe nebo své okolí, může být hospitalizován i nedobrovolně. Nedobrovolná hospitalizace je velmi náročná jak pro příbuzné, kteří musí na svého rodinného příslušníka volat záchranku (někdy i za asistence policie), tak pro samotného nemocného, který nemá dostatečný náhled na své onemocnění a domnívá se, že ho chtějí bez důvodu „dostat do blázince.“ „Jsou pacienti, se kterými se lze domluvit, a pak jsou i pacienti, kteří jsou natolik nemocní, že domluva není možná. Rozhodnutí je na zodpovědnosti lékaře, který danou situaci vyhodnotí. Tento lékař má nad sebou dalšího zkušeného atestovaného kolegu, se kterým konzultuje závažnější stavy,“ vysvětluje primářka Strunzová. Možnost konzultace s dalším zkušeným psychiatrem využívají lékaři na centrálním příjmu i tehdy, pokud se výrazně liší to, co říkají příbuzní a to, co říká pacient. Je třeba abychom byli maximálně nestranní a objektivní. Rozhodně nesoudíme a nehodnotíme rodinné poměry pacientů. Pouze získáváme maximum informací, abychom porozuměli souvislostem zpočátku často nejasného stavu.

 

Obavy nemocných a obavy rodičů

„Pokud jsou sdělení pacienta a příbuzných diametrálně odlišná, většinou se přikláníme ke krátkodobému observačnímu pobytu (na 2 – 3 dny), abychom dokázali sesbírat co nejvíce informací,“ uvádí primářka Strunzová. Zatímco pacienti se bojí zneužití nedobrovolné hospitalizace ze strany příbuzných, rodiče se naopak někdy obávají, že lékaři hospitalizaci jejich nemocného potomka odmítnou, protože dokáže „zahrát zdravého.“ Lékař mluví vždy nejprve s pacientem, aby si nezávisle udělal názor na jeho zdravotní stav bez zatížení nějakými rodinnými vazbami. Teprve potom si pozve příbuzné a žádá je o další informace. „Jsem si jistá, že po několikadenní hospitalizaci a často i s přispěním psychologů dokážeme porozumět situaci pacienta a diagnostikovat správně jeho stav,“ říká primářka Strunzová. „Již mnoho let je stanoveno zákonem, že nemocnice má povinnost hlásit každou nedobrovolnou hospitalizaci soudu. Soud každý případ nedobrovolného přijetí pacienta k léčbě individuálně prošetří a posoudí, zda je náš postup oprávněný.“

 

Problémy a perspektivy

Přes všechnu snahu o vstřícnou komunikaci a individuální řešení vznikajících problémů a komplikací, první dojem, který si duševně nemocný člověk odnese z oddělení centrálního příjmu nemusí být vždy příznivý. „Čekárna je malinká. Když se sejde pět akutních pacientů, kteří jsou depresivní a každý tam hodinu čeká, pak ten dojem není dobrý, i když jsou k dispozici časopisy, pacienti se můžou napít a personál se jim snaží vyjít vstříc… Ale nemůžeme udělat zázrak. Prostě mají jednu čekárnu, jednu místnost a my je nemůžeme pustit na kávu ven, protože jsou v akutním stavu nemoci a je naší povinností zajistit během pobytu na příjmu jejich bezpečí. To znamená, že musíme sledovat projevy jejich chování, případně zamezit jakémukoliv ohrožujícímu chování,“ vysvětluje primářka Strunzová. Situaci by podle ní zlepšila observační místnost, kde by pacient mohl strávit nerušeně delší čas, měl by k dispozici občerstvení, noviny a časopisy. „Ale to bychom museli mít lepší prostorové podmínky a personální vybavení. To znamená dostatek personálu, který si pacientů všímá, aby tu dobu, kterou u nás nezbytně musí strávit, prožili pokud možno co nejkomfortněji,“ říká primářka Strunzová.

 

NAHORU